Oficiální stránky zpěvačky: Céline Dion

Célinina nadace: Cystic Fibrosis Canada


"Céline & René" - část 4.

29. ledna 2016 v 22:40 | Celinka |  "Céline & René"

Po snídani kojím dvojčátka a poté nás čeká přebalování. Stále nedokážu uvěřit, že jsem čtyřnásobná máma. Je to nádherný pocit, i když to s dětmi občas není jednoduché. U nás v rodině se snažíme nehádat, a když je nějaký problém, mluvíme o tom. Před lety jsme já a René měli problémy s komunikací a to nebylo vůbec dobré. Ale naučili jsme se říkat svému partnerovi úplně všechno, je to i o vzájemné důvěře. Chceme, aby naše děti byly v klidu a nikdy se nebály přijít nám něco říct.

"Ty můj broučku, díváš se na maminku? No copak je?" mluvím na Eddyho, směje se a pak se otočí na Nelsona, který leží vedle něho a začne kňourat. Nelsonovi se to ani trochu nelíbí a rozpláče se.

"Ale no tak, broučku. Usměj se taky na maminku. No usměj se." Polechtám ho na bříšku a očička se mu rozzáří a usmívá se.

"Tak je to správně, miláčkové moji." Dám oběma pusinku a oblékám je. Nejdříve jednoho, tak druhého, zpívám dětskou písničku, kterou jim obvykle zpívám před spaním. Záleží na tom, jestli mám koncert nebo ne. Někdo zaklepe na dveře, které jsou otevřené.

"Mamí." Do pokoje vstoupí má dcera. Jde ke mně, aby mi pomohla s jedním z chlapečků.

"Děje se něco, holčičko moje?" hrábnu jí do vlasů, vypadá trochu nešťastně.

"Víš mami, ono je to takový složitý." Zvednu Eddyho, kterého už jsem oblékla a zadívám se na svou dceru vážně.

"Řekni mi, co se děje, Miško." Michelle vezme Nelsona a posadí se do křesla.

"Něco ve škole…Nezašly bysme dneska někam? Jen my dvě?" tohle je vážné, když chce být se mnou sama.

"Tak já to nějak zkusím domluvit s Lindou a na chvilku si vyrazíme po obědě." Dám jí pusu na tvář. Je moc ráda, že si užijeme čas pro sebe, ale přitom jí něco tak moc trápí.

"Mami, jdeme s tátou na zahradu, kdybys nás hledala." Vběhne do pokoje René-Charles, ale pak se hned vypaří. Udiveně se podívám na Mišku a jdeme se podívat ven. Je krásný den, svítí slunce, na obloze je pár mráčků a můj manžel se synem už se rozehrávají na basketbal. Rozhodnu se dvojčátka položit do kolébky, kterou máme venku pod slunečníkem, spokojeně sledují tatínka a brášku, možná za chvíli usnout.

"Pomůžeš mi s obědem?" Požádám Michelle. Ráda se mnou vaří, vždy vařila. Už od malinka, říkávala, že by chtěla být po mamince, to také je. I když těžko říct, jestli je spíš podobná mně nebo Renému. Ale rozhodně má od každého rodiče něco.

"Moje drahá sestřičko?" zavolám na Lindu, která si udělala s manželem kafe a sedí spolu na terase.

"Ano Céline? Potřebuješ pomoct?" mávnu rukou.

"Mám takovou prosbu." Linda za námi přijde do kuchyně, opře se o kuchyňskou linku a čeká, až jí požádám o to, o co potřebuju.

"Mohla bys po obědě tak na 2-3 hodinky pohlídat Eddyho a Nelsona?"

"No jasně, že jo. Zařiď si, co potřebuješ." Mrkne na mě a začínáme vařit. Linda se k nám také přidá.

"Nepustíme si hudbu?" Navrhne Michelle a bez čekání na naši odpověď zapne něco z mých songů. Ty má nejradši. René se právě přichází napít a zaposlouchá se do té hudby.

"Cel? Můžeš jít se mnou na chvilku? Za minutku budeš zpět." Odvede si mě za roh a opře mě o zeď. Zadívám se mu do očí a trochu se ušklíbnu. Vlastně to není ani úšklebek, ale víte, jak to myslím. Taková a zbraň ženy, když se snažíte svést muže. Bez jediného slova tam tak stojíme a díváme se na sebe. Po dvou minutách se René konečně odváže mě políbit. Zavřu oči a nechávám se unést….

"René…" zašeptám a přestanu.

"Dej mi ještě čas, prosím. A teď s to vážně nehodí." Asi se zase jen vymlouvám. Ale proč to dělám? Protože se bojím, že nás uvidí děti? Nebo snad jsem stále unavená? Přiznávám, že minulou noc jsem opravdu unavená byla a myšlenka na milování mě uspávala dost rychle. Ale…Nedokážu zřejmě vysvětlit, proč se většinu času vymlouvám. Neškádlím ho úmyslně, ale od porodu dvojčat (což je půl roku) se tomu snažím nějak vyhnout. Práce, děti, na každého z mých teenagerů si také občas musím udělat čas… Zkrátka a jednoduše, mohla bych to tu vypisovat do nekonečna a nikdy bych nedošla k závěru. Ale vy to potřebujete vědět. Jinak nebudete znát mé pocity a časem bych se pro Vás stala osobou, o které nevíte nic….Tak to ale nechci. Ne…Tak to pojďme zkrátit na jednu jednoduchou větičku.

Když už dojde k milování, nedokážu přestat, a to je ten problém, kterého se bojím. Veškerý čas máme totiž vymezený. Nemůžeme si dovolit říct: Teď budeme dělat tohle a za dvě hodiny támhleto….To nejde, když máme tak malé děti. Čas je ten největší nepřítel.

"Ale lásko. Však jsem ti chtěl jen říct, že tě miluji." Zaskočil mě, v nádherném slova smyslu. A já se tu možná zbytečně rozepisuju. A to mi přišel říct jen miluji tě, no nezní to nádherně? Věřte, že od mého manžela to vždy zní nádherně.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 dadainka dadainka | Web | 30. ledna 2016 v 23:38 | Reagovat

Super napsané :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama